Když se doma přestaneme slyšet

Klademe otázky, na které nedostáváme odpovědi. Takže jich klademe víc a víc a situaci tím zhoršujeme. A i přesto, že mluvíme stejným jazykem, si nerozumíme. Míjíme se.

Vzniká nepříjemné napětí, které neumíme pojmenovat a nevíme si s ním rady. Cítíme se bezradní, nešťastní. Přejeme si to jinak.

Říkáme si, co se stalo. Bývali jsme si tak blízcí. Hrávali jsme hry, do noci si povídali, pouštěli písničky a hádali interpreta, u pohádek se tulili pod deku, sedávali u ohně, chodili na túry. Jednoduše jsme sdíleli přítomnost.

A najednou přijdou odpovědi, které končí jedním slovem, ano, ne, nebo tichem, nebo jen hmm a únikem do pokojíčku. A nás to bolí. Možná se ve vztahu, který je pro nás tak důležitý, cítíme ztraceni. Protože cítíme strach.

A tak nevědomky začneme tlačit, protože nám na tom záleží. Tlačíme, a naše dítě chce jen svobodu, trochu prostoru. A tak se navzájem vzdalujeme. A protože je tak moc milujeme, neskutečně nás to bolí.

Pod tím vším je ale stále vztah a láska. Ten vztah je křehký. Životně důležitý. Živý.

Jak to u mě vypadá

V mediaci vytvářím prostor, kde můžete na chvíli přestat bojovat. Můžete spolu jen být. Slyšet se, možná pochopit toho druhého a možná jen zase být v přítomnosti. Prostě sdílet.

Nemusíte mít připravené argumenty. Můžete se nadechnout. Rozhovor držím tak, aby byl bezpečný pro vás i pro vaše dítě. Každý má svůj čas. Každý může říct, co skutečně cítí.

Nehledáme viníka. Hledáme porozumění a společnou cestu, společný jazyk. Postupně se může ukázat, že pod vzdorem je zranění a potřeba být viděn a slyšen, bez hodnocení a bez rad.

Neříkám vám, jak máte vychovávat. Neříkám vašemu dítěti ani vám, co máte dělat. Jen vám pomohu se opět slyšet.

Možná po dlouhé době ucítíte, že stojíte opět na stejné straně. Ne proti sobě, ale vedle sebe. A někdy právě to stačí, aby se vztah znovu nadechl.